Povídání o AR-15 - upper
V předchozím (prvním) díle naší série článků o AR-15 jsme se věnovali úplným základům a ukázali jsme si některá možná kritéria pro výběr.
V tomto díle (a minimálně jednom dalším) si představíme jednotlivé součásti a ovládací prvky. Budeme se snažit představit možnosti, které u těchto prvků jsou a pokud možno nestranně je zhodnotit. Jak jsme psali v první části, jedná se o nějaké naše soukromé názory na základě dekád zkušeností, ale rozhodně nechceme prezentovat nějakou univerzální pravdu. Vždy záleží na zamýšleném užití a navíc se celá problematika vyvíjí a mění (někdy na základě faktů a zkušeností, někdy na základě zaplacených "influencerů").
AR-15 si můžeme krásně rozdělit na horní a spodní část, tomu také odpovídá označení upper a lower. Dnes se podíváme na sestavu horního pouzdra, neboli upperu. Skládá se z čtyř hlavních dílů zbraně a spousty dalších ne hlavních (z hlediska zákona) ale důležitých dílů.
- Pouzdro závěru
- Předpažbí
- Úsťové zařízení
- Tlumiče
- Plynový násadec (gas block)
- Sestava závorníku (bolt carrier group)
- Natahovací páka
- Krytka výhozního okénka
- Doražeč
- Hlaveň
Pouzdro závěru - horní pouzdro, upper, upper frame atd.
Jedná se o hliníkový díl, do kterého je z jedné strany zasunuta hlaveň, z druhé strany zastrčená BCG a natahovací páka a na který je navěšena spousta dalších věcí. Se spodním pouzdrem (a zbytkem bicího a spoušťového zařízení) je spojen pomocí dvou čepů (čepy jsou ve spodku, v upperu jsou jen otvory na něj). Vcelku není moc co vymýšlet, je to odlitek ze slitiny hliníku (často 7075-T6), doobrobený na CNC strojích, s povrchovou úpravou buď eloxováním nebo Cerakote (vypalovací barva s vysokou otěruvzdorností). Je dobré, když odpovídá původním specifikacím (označováno mil-spec), aby byla zajištěna kompatibilita s díly jiných výrobců. Součástí pouzdra byla dřív ponosová rukojeť s hledím, nyní je tam horní Picatinny lišta, ale tomu se budeme více věnovat v sekci mířidel. Za výhozním okénkem je "deflector" - výstupek sloužící k odklonění nábojnic, které by vyletěly více dozadu, dnes již standardem, jen některé původní repliky M16 ho nemají. Pro leváky super věc (nábojnice jim nerozbijí nos). Ještě o kus víc vzadu je doražeč závěru, tomu věnujeme vlastní odstavec.
Víc o tomto dílu nemá moc cenu mluvit, v dnešní době jsou rozdíly zpravidla minimální a kosmetické (sražené hrany lišty, má/nemá doražeč). Jediné, na co je třeba brát ohled je to, zda se nejedná o nějaké speciální řešení napojení pouzdra a předpažbí (zejména doména prémiových značek, ale i u DD nebo Aera jsou takové modely), což by vás mohlo omezovat při následných úpravách. Pokud ale jste spokojeni s kombinací pouzdra a předpažbí, je to jedno.
Předpažbí původních modelů M-16 (které se objevily ve Vietnamské válce) byla uchycená k hlavni vzadu i vepředu (u mušky, která byla součástí gas blocku), mělo trojúhelníkový tvar a nemělo žádné možnosti uchycení příslušenství (svítilny, laseru, přední rukojeti atd.). Následně se zkracováním zůstalo ono uchycení na dvou místech, ale předpažbí změnilo svůj tvar na válcové, pak se objevila možnost montáže nějakého příslušenství (to už se blížíme do třetího tisíciletí, používání moderních prostředků balistické ochrany a boje ve stísněných prostorách).
Tyto možnosti se začaly rozšiřovat, zjistilo se, že kvůli přesnosti je lepší, když je předpažbí uchyceno jen na jednom místě (u pouzdra) a vzniklo předpažbí typu free-float (dnes naprosto běžné) s možnostmi uchycení příslušenství nahoře, dole i po obou stranách (a někdy i úhlopříčně). První předpažbí měla raily typu Picatinny (jako je na vrchu nového provedení horního pouzdra) na všech čtyřech stranách a dodnes to někteří výrobci tak dělají. Výsledek je ovšem poměrně široký a neohrabaný, a proto se řešily jiné systémy uchycení. Komerčního úspěchu se dočkaly dva - Keymod (otvory po stranách a dole vypadalo skutečně jako otvory pro zámkové vložky) a M-Lok (standard firmy Magpul, vypadá víc jako obdélník se zaoblenými rohy).
V současné době Keymod umírá a standardem je rail typu Picatinny nahoře (někdy po celé délce, někdy jen v části) a M-Lok po stranách a dole.
Na předpažbí se upevňují případné mušky (sklopné i pevné), svítilny, laserové značkovače, různé opěrky, přední rukojeti (foregrip), a nožičky (opora pro střelbu na dlouhou vzdálenost). Samozřejmě konkrétní příslušenství záleží vždy na účelu zbraně a musíme důrazně varovat před snahou nasadit všechno možné ve stylu "to by se někdy mohlo hodit" - svádí to k tomu, ale ta váha a neohrabanost zbraně za to nestojí.
Připevnění kolimátorů nebo puškohledů na předpažbí je krajně nevhodné, k tomu slouží lišta (rail) na pouzdru závěru.
Důležitá je délka předpažbí - musí být tak akorát. Příliš krátké předpažbí omezuje střelce v možnosti úchopu zbraně a případné možnosti montáže příslušenství, příliš dlouhé předpažbí zase může omezovat, jaká úsťová zařízení je možno použít na zbrani (omezí možnost montáže tlumiče, například). Za nás je fajn, když předpažbí končí kousek za ústím hlavně, aby bylo možno pohodlně namontovat tlumič (byť třeba do budoucna). Samozřejmě existují speciální použití - extra krátké předpažbí, speciální ARCA lišty, extra dlouhé a silné předpažbí pod které se ten tlumič schová celý atd. - to je ale mimo tento článek.
.jpg)
Používáme tento univerzální název, protože v základu je možno na ústí připevnit (přes závit na hlavni - standardů je několik) dva druhy příslušenství, ale provedení je nepřeberné množství. První je tlumič plamene (flash hider). Jeho funkcí je (jak název napovídá) zamezení vzniku ohnivé koule na ústí (kombinace vysokého tlaku a nespálených zbytků prachu), maskování přítomnosti vojáka, ochrana nočního vidění a v neposlední řadě u novějších provedení (model A2) také zamezení zvíření prachu při střelbě vleže. Flash hider může být různě dlouhý, mže mít provedení válce s otvory (flash hider) nebo troj či čtyřzubce, ale jeho základní definicí je, že nijak neovlivňuje zpětný ráz a ani to není jeho primární funkcí. Některé jsou speciálně určené pro montáž tlumičů, zde je třeba důkladně vybírat, aby v ČR bylo možno koupit odpovídající tlumič (mezinárodní obchod se zbraněmi má některá pravidla zvláštní a proto je téměř nemožné v ČR sehnat tlumiče z USA).
Druhou kategorií jsou kompenzátory nebo úsťové brzdy. I přesto, že se dále dělí na několik skupin dle primární funkce, pro tento článek je zásadní, že využívají zbytkové energie povýstřelových zplodin k nějaké redukce zpětného rázu nebo zdvihu zbraně. Mohou vypadat různě (na obrázku nahoře máme klasický kompenzátor od ASE UTRA a eliminátor zpětného rázu od firmy JP), mohou mít navíc rozhraní pro montáž tlumiče atd.
Jak název napovídá, jejich výhodou je, že zmenšují zpětný ráz nebo zdvih zbraně. Jejich nevýhodou pak může být to, že mohou znemožňovat střelbu v určitých polohách a zejména pokud se střelec účastní nějakého skupinového tréninku, nácviku CQB a podobně, tak mohou významně snižovat střelecký komfort pro střelce a zejména jeho okolí (vedle stojící střelci jsou "ohazováni" těmi plyny). Pro tyto případy je k některým kompenzátorům možno přikoupit lineární usměrňovač (u nás někdy lidově nazývaný prase, podle modelového označení jednoho takového - Warthog), který vezme plyny vytékající do strany a usměrní je směrem dopředu. Velmi dobře to má zpracované například firma ASE Utra a její český distributor (čtvrtý obrázek tohoto odstavce).
Tlumiče jsou podskupinou úsťových zařízení - montují se na ústí buď napřímo (na závit na hlavni) nebo přes nějaký mezikus (ať je to kompenzátor nebo jen flashhider). Jejich primární funkcí je snížení zvukové zátěže (ztišení výstřelu). Vedlejším efektem je také často totální eliminace světelných projevů (plamene) a snížení zpětného rázu - jak díky větší váze na ústí, tak díky fyzikálním jevům uvnitř tlumiče.
Je třeba podotknout, že pro maximální účinek je třeba, aby střela měla podzvukovou rychlost. Celkový hluk se skládá z několika složek, z nichž nejdůležitější je hluk expandujících plynů (to tlumič utlumí) a případný sonický třesk střely pohybující se vyšší rychlostí než je rychlost zvuku. S tím tlumič nic udělat nezvládne (fyzika je mrcha).
Zajímavé ale je, že tím, že se sonický třesk od střelce rychle vzdaluje, tak i u nadzvukových rychlostí má tlumič smysl, byť nedosáhne takového útlumu jako u nábojů podzvukových (tedy třeba některých 300 Blackout nebo 9x19). Další zajímavostí je, že lidský mozek není schopný určit směr odkud jde sonický třesk, takže i u vojenského užití to má smysl.
Tlumiče fungují v (extrémně zjednodušeném) principu tak, že expandujícím plynům poskytnou "krytý" prostor, kde se mohou volně rozpínat a do volného prostoru pak unikají delší dobu a pod nižším tlakem, tedy tišeji. S tím je ovšem zpravidla spojené to, že část zvýšeného tlaku se vrátí zpět do zbraně ve formě spalin a tedy to vede ke zvýšení tlaku uvnitř systému a zvýšenému znečištění (znatelnému). Jedna ze snah o eliminaci těchto nevýhod vedla k vývoji nízkotlakého tlumiče (tzv. Flow-through systému). Zatímco u tlumičů klasické konstrukce dochází ke zvýšení tlaku až o vysoké desítky procent, tlumiče flow-through zvyšují tlak zanedbatelně (dle výrobců asi o 5-8%). Samozřejmě, stále to zvýšení může být znát (a díky trochu nešťastné konstrukci AR-15 se může stát i že to ucítí střelec) a v boji proti tomu se nám nejvíce osvědčily stavitelné gasblocky a případně speciální natahovací páky.
U nás se v poslední době objevuje takový kočkopes - GIS HP je svým způsobem lineární kompenzátor s jednou expanzní komorou, takže trochu tlumí hluk výstřelu, ale není klasifikován jako tlumič. Zatím, myslíme, že bude zajímavé, jak to dopadne podle nové definice v zákoně 90/2024 Sb. s účinností od 1.1.2026. Někdo je s ním spokojen, někdo ho po vyzkoušení prodává, to nebudeme soudit, jen ho úplně nedoporučujeme - není to tlumič, to utlumení není tak velké, ale přesto zvyšuje tlak v plynovém systému. Dodává se (pokud víme) jen s montáží přímo na závit, ale přesto by se to mělo čistit a sundávat jako běžné tlumiče, takže to snižuje pohodlí.
Tlumiče hluku mají rozhodně svůj smysl - pro skupinové tréninky nebo CQB jsou neocenitelnou pomůckou. Pro myslivost jsou téměř nutností. Na některých krytých i nekrytých střelnicích výrazně zvyšují střelecký komfort.
Za nás je jednoznačnou výhodou pokud mají nějakou aretaci na mezikuse, aby se nepovolovaly samovolně a případně aby umožňovaly snadnější a jistější nasazení a sejmutí než točením mnoha otáček na závit na hlavni. Pokud je to možné, preferujeme na zbraně v ráži 223 tlumiče v provedení flow-through. V kombinaci se správným gasblockem to potom je opravdu špičková kombinace a puška výborně funguje jak s tlumičem, tak i při použití bez něj.
Přechozí kapitola nás navedla k tomuto často opomíjenému dílu. Jedná se o mezikus, který bere plyny vycházející z otvoru v hlavni a přesměrovává je do plynovratné trubice (který u DI systému vrací plyny zpět do pouzdra k odemčení BCG). Systémům pístovým se v tomto článku věnovat nebudeme - mají gas block specifický dle výrobce a výměna za jiný je velmi nepravděpodobná (jde to u HK, kde je jakýsi trh s náhradními díly, ale dostupnost nic moc).
Většina výrobců dodává zbraně nastavené tak, aby byly spolehlivé se širokou škálou dostupného střeliva a aby byly spolehlivé i v případě nějakého znečištění, špatné údržby a podobně. To znamená, že samotný otvor do hlavně je větší, než by musel být a pouští do plynového systému více povýstřelových zplodin, než by musel. Zbraně jsou tzv. "přeplynované". Je to logické, ale může to způsobovat problémy - vyšší opotřebení, vyšší znečištění, zahřívání atd. Pro většinu střelců je nastavení dodané výrobcem bezproblémové a pro změnu vlastně není důvod, ale přesto se najde část, která by chtěla mít možnost to upravit - buď proto, že na zbraň dali tlumič nebo něco jiného, co ten tlak ještě zvyšuje (a tam je to často potřeba, jak jsme psali výše), nebo proto, že chtějí mít možnost dokonaleji odladit chování zbraně.
Standardní gasblocky jsou zpravidla pevné, to znamená, že nemají možnost žádného přivření toho otvoru tak, aby se propouštělo méně (nebo více) plynu. Nastupují proto aftermarket díly, stavitelné gasblocky.
Možností jak to stavění dělat je víc. Začneme tím, co doporučujeme méně. Jsou to gasblocky, kde se to omezuje nějakým červíkem, kterým se (utahováním a povolováním) omezuje průměr toho otvoru v gasblocku a tím se omezuje kolik plynu stihne protéct do plynovratné trubice a zpět do pouzdra. Výhodou je možnost dokonale plynulého nastavení, nevýhodou ale je, že se tento červík musí zpravidla fixovat ještě jiným červíkem, aby se nepovoloval nebo neutahoval a ještě třeba jistit lepidlem. Z toho vyplývá, že se jedná o systém, který jednou nastavíte (na konkrétní zbraň a střelivo) a pak zafixujete a už s tím nebudete hýbat. I kdyby střelec pak chtěl nějak hýbat s nastavením, zpravidla přijde na to, že se šroubky zapekly spalinami a povolit stejně nejdou, nebo jen velmi obtížně.
Lepší řešení je podle nás gasblock "klikací" - stavítko je odpružené, má několik jasně definovaných poloh (námi nejvíce používaný model asi 20), na které se dá vždy vrátit a je tedy velmi snadné mít několik nastavení, mezi kterými jde relativně snadno přepínat (například si poznamenat, že na tlumič je to 8 kliknutí od krajní polohy, bez tlumiče 13...). I zde samozřejmě hrozí zapečení v jedné poloze, ale výrazně méně než u předchozí verze. Doporučujeme jednou za čas (při čištění zbraně) proklikat z jedné krajní polohy do druhé a zase zpátky - díky těm jednoznačným polohám není problém se pak vrátit na původní nastavení.
Závěrem - výměna gasblocku má svůj smysl a může výrazně ovlivnit chování zbraně - jak při použití s tlumičem, tak při pokusu o odladění chování tak, aby byla zbraň příjemnější - tam to zpravidla není jen o tom jednom dílu, ale o celé sestavě s úsťovým zařízením a i závažím bufferu a vratnou pružinou (to jsou součásti spodního rámu). Je to ale často výhoda, kterou začínající střelec neocení a proto není třeba to brát jako nutnou úpravu nebo jako jednu z prvních úprav.
Bolt Carrier Group - sestava závorníku
Sestava závorníku se skládá ze dvou částí - samotného závorníku (Bolt) a nosiče, nebo také unašeče závorníku (Bolt carrier). Oba tyto díly jsou naším zákonem považovány za hlavní díly zbraně, mají tedy výrobní čísla, značky zkušebny a jsou evidovány v CRZ.
Samotný nosič závorníku je z jednoho kusu a na sobě má přidělaný "gas key", do češtiny překládané jako plynový násadec nosiče závorníku - mnohaslovné české překlady jsou sice technicky přesné, ale budeme obvykle používat původní anglická označení. Tento díl zmiňujeme proto, že přenáší sílu zpět vytékajících plynů na nosič závorníku a jeho upevnění je tedy naprosto zásadní pro správnou funkci zbraně. Většinou se proto upevňuje dvěma šrouby, dotaženými na správný utahovací moment a navíc se rozklepne okraj, aby byl spoj skutečně pevný. Pokud se tento gas key (na horní straně unašeče) jakkoliv hýbe nebo viklá, je to špatně.
Do unašeče je následně zepředu zasunut samotný závorník, který je zajištěn kolíkem a zezadu je zasunut zápalník, který je pak také zajištěn pérkem. Závorník na sobě má uzamykací ozuby a kolík, který se pohybuje v kulise v unašeči s ním právě pootoči při pohybu dozadu a dopředu - to je to, co se stará o uzamčení nábojové komory. Z toho důvodu není dobré používat jeden závorník na více hlavní (třeba když má střelec více upperů), protože se to vymačká proti jedné sadě zubů a použití jinde může zvyšovat opotřebení.
Závorník samotný má v sobě několik dalších dílů - vytahovač (s pružinkou - tu je třeba občas měnit, u některých problematických zbraní je třeba ji posílit), vyhazovač a také tři těsnící (kovové) kroužky v zadní části - opět spotřební součástky, které je třeba měnit když se příliš opotřebují.
Objevují se různě "vylepšené" sestavy, kdy vylepšení nejčastěji spočívá v nějakém odlehčení (nebo naopak přidání váhy) a nebo speciální povrchové úpravě - extra hladká pro lepší klouzání, extra hrubá pro lepší distribuci maziva, extra potažená nitridem titanu - barevná pro lepší otěruvzdornost... Trochu se to pohybuje v kruzích a vždy je chvíli populární něco jiného. Váha ovlivňuje rychlost pohybu sestavy a může tedy hrát roli pro lidi, kteří to chtějí odlaďovat na špičkové sportovní výkony, povrchová úprava může teoreticky ovlivňovat spolehlivost při nějakém znečištění (nebo naopak ulehčovat čištění) atd. Je třeba říct, že u původních AR-15 se počítalo s nějakou hrubostí toho povrchu i proto, že to pomáhá k udržení olejového filmu a ne vždy je hladší povrch nutně výhodou.
Pro většinu běžných střelců se nejedná o soustavu, jejíž výměna by jim přinesla velké výhody. Jak jsme již uvedli, pokud by ale někdo přemýšlel o dvou "upperech" pro ARko (třeba jeden ultrakrátký na CQB, druhý dlouhý pro větší vzdálenosti), tak rozhodně doporučujeme zakoupit i druhou sestavu BCG. Slušní prodejci dodávají to, co se označuje jako kompletní upper včetně BCG, ale bohužel jsou i případy prodejců, kteří prodají položku označenou jako kompletní upper bez BCG a ani kupujícího neupozorní na rizika - pozor tedy při porovnávání nabídek, je to častý kámen úrazu u těch extra výhodných.
Natahovací páka - charging handle
AR-15 má natahovací páku, která se nehýbe při výstřelu - nejde se závěrem dozadu a zase dopředu, ale zůstává na místě. Jedná se o jednu v výhod systému AR-15 (nic vás neklepne přes prsty na rozdíl od AK47, Sa58, Bren 1 apod.), ale má to i své nevýhody. Jednou z nevýhod je její umístění v zadní části pouzdra, proti obličeji střelce. Páka je zajištěna (aby se nehýbala) odpruženým zoubkem, který se opře o vybrání v levé straně pouzdra a před ručním natažením je třeba ho odemknout - odjištění bylo původně původně jen na levé části zadních hmatníků páky.
Původní pokyny výrobce velely ovládat natahovací páku silnou rukou (zbraň držet slabou za předpažbí nebo zásobníkovou šachtu), s prsty na obou stranách natahovací páky. Byť to funguje a je to způsob, který jde vyzkoušet pokud jde natahovací páka ztuha, postupem času se přešlo na ovládání jen jednou (zpravidla slabou) rukou. Tomu byla přizpůsobena i konstrukce zadní části natahovací páky - došlo ke zvětšení hmatníků a oboustrannému odemykání. Nejedná se o standard, takže každý výrobce to řeší trochu po svém.
Natahovací páka se také provléká přes gas key zmíněný v minulém odstavci a sestavu nosiče závorníku natahuje přes něj.
Díky tomu, že v pouzdru závěru je díra přímo proti obličeji střelce, může otvorem kolem natahovací páky unikat část povýstřelových zplodin (zejména při použití tlumiče) a střelec to pociťuje jako "foukání do obličeje". Vzhledem k tomu, že se jedná skutečně o zplodiny, je to nepříjemné a potenciálně nebezpečné pro oči. I proto někteří výrobci přišli s pákami pro použití s tlumičem, které mají vybrání v táhle pro odvod plynů a někdy i výstupky u hmatníku, které plyny přesměrovávají. Může to skutečně pomoci a doporučujeme to jako první krok pokud střelec ono foukání pociťuje. Takové páky jsou zpravidla označené jako "SD" modely. I když natahovací páka vypadá jednoduše, musíme varovat před použitím různých ultralevných čínských kopií kvalitních výrobků, protože i tato součástka může prasknout.
Několik věcí na které dávat pozor - natahovací páku je třeba vždy mít zacvaknutou v přední poloze (pokud je například závěr natažen ručně, je třeba ji ručně zatlačit dopředu) - vypuštěním závěru ze zadní polohy, když je páka vzadu, může dojít k působení sil jinak, než na co je stavěná a snadno může prasknout. Také časem může dojít k obroušení onoho vybrání v pouzdru a k tomu, že se páka bude uvolňovat během střelby (a lehce klepat střelce přes nos, nic hrozného ani nebezpečného). I to má řešení, byť zpravidla není ideální - buď bude stačit vyměnit páku nebo přibrousit zobáček, v horším případě je třeba zvětšit to vybrání a tím pádem se poškodí povrchová úprava.
Výměna natahovací páky může být jedním z nejsnazších kroků ke zvýšení komfortu ovládání a vřele to doporučujeme.
Krytka výhozního okénka - Dust cover
Krytka výhozního okénka je odpružený plíšek, který je možno ručně zaklopit tak, aby se krylo výhozní okénko a nedostal se do něj prach. Díky konstrukci se při natahování zbraně nebo po výstřelu sám odklopí (a bouchne u toho do loweru), takže je to často automaticky zaklopeno střelcem po natažení. Může to mít jistý smysl v zabránění znečištění zbraně třeba pískem nebo prachem, i když je to také diskutabilní. Co je ovšem časté je, že tento plíšek vydře v spodním (nebo horním, dle konstrukce) pouzdře povrchovou úpravu hliníku. Navíc vzhledem ke konstrukci ostatních částí (zejména matky hlavně) je často zbytečně komplikovaná výměna. Za nás - vyhodit, vyměnit za plastový Magpul, Strike Industries nebo něco podobného, s dvoudílnou vodící tyčkou - s jednoduchou výměnou, údržbou a spolehlivou funkcí. Je to maličkost, ale tu zbraň to vylepší a je škoda, že i prémioví výrobci furt používají ty strašné fosfátované originály.
Doražeč závorníku je součástka, kolem které panuje celá řada pověr, mýtů a nejasností. Myšlenka je taková, že jelikož natahovací páka není pevně spojená se závorníkem a přes výhozní okénko tam nejde sáhnout, v případě nedovření závorníku není jako ho "dotlačit" dopředu. Z toho důvodu jsou na nosiči závorníku vybrání, do který se může střelec přes tlačítko doražeče opřít a závorník dovřít. Standardní použití je po spuštění závěru dopředu klepnout na doražeč, aby to bylo fakt dovřené. Případně po kontrole přítomnosti náboje v komoře (potažením za natahovací páku) je možno se takto ujistit, že i z té krátké vzdálenosti (a třeba se znečištěnou komorou) se závorník správně dovřel.
Na jednu stranu - pokud je zbraň znečištěná tak, že nedovře sama, není úplně žádoucí to tam domáčknout silou, protože to jen vybízí k dalším a složitějším závadám. Na druhou stranu, jsou známy případy, kdy doražeč závorníku pomohl - jeden známější je případ Kyle Rittenhouse, který byl napaden během protestů BLM ve městě Kenosha americkém státě Wisconsin. Aniž bychom chtěli jakkoliv hodnotit tu situaci, tak z videí se zdá, že po fyzickém napadení je jeho AR-15 nestřelbyschopná a použitím doražeče to napravil.
Zajímavé také je, že Eugene Stoner, konstruktér pušek AR-15 to sám považoval za zbytečné a tento díl byl přidán na výslovný požadavek armády.
Tento díl, byť je také nabízen v provedení s otvorem pro tlumič atd., zpravidla nemá smysl měnit, je ale třeba občas zkontrolovat, že nedochází k povolování hmatníku a že je v dobrém stavu, protože známe i případy, kdy se povolil a vypadl ze zbraně (šance, že by to způsobilo problém je malá). Použití při každém nabití není podle nás nutné, spousta sportovně nebo lovecky laděných zbraní doražeče ani nemá. Pro většinu střelců je ale takovým ujištěním, že tam ta možnost je.
Téma hlavně jsme si nechali na závěr, protože je dlouhé a složité, ale zároveň jednodušší, než si většina lidí myslí.
Kromě základních rozdílů (délka, umístění odběru plynů), o kterých jsme už psali, se hlavně liší například způsobem výroby, materiálem, povrchovou úpravou a profilem. Způsob výroby (kování zastudena, klasické vrtání, protlačením drážkovací hlavy...) má vliv jak na přesnost, tak na životnost hlavně. Ta se pohybuje od 10.000 (button rifling - protlačení drážkovací hlavy) po cca 30.000 výstřelů (Cold hammer forged - zastudena kovaná). Rozdíl je samozřejmě v ceně. Střelci na velké vzdálenosti zase mají rádi vývrty klasické, které by měly (údajně) mít největší přesnost. Samozřejmě konec životnosti zbraně se projevuje postupně - najednou začne klesat přesnost, kolísat rychlosti atd. Záleží na tom, k jakému účelu tu zbraň používáte - na trénink CQB hlaveň vydrží klidně několikanásobně déle, než při přesné střelbě na velké vzdálenosti, i když se u CQB více ohřeje (a tím opotřebovává). A zase ta čísla, co jsme zde uvedli platí pro ráži 223 - u malorážky budou hlavně nesmrtelné, u nějakých jiných ráží (třeba 6,5 Creedmoor) vydrží jen několik tisíc. Těch faktorů je příliš mnoho na jednoduché sepsání do článku pro začátek.
Materiály, ze kterých je hlaveň vyráběna se také liší - nejčastější jsou různé uhlíkové oceli, oceli s přídavkem chromu, molybdenu a v poslední době i vanadu. Označení je například 4140, 4150 (liší se množstvím uhlíku ve slitině), CMV (Chrome-moly-vanadium) a nebo 4150 CMV (v současné době asi jeden z top materiálů, ale opravdu to pro běžnou pušku je dost jedno). Druhou možností jsou hlavně z nerezové oceli (opět s velkým množstvím různých tříd). Hlavní výhodou je samozřejmě vyšší odolnost vůči korozi, vykoupená ale tím, že nerez ocel je obvykle o něco měkčí, a tedy bude mít nižší životnost.
Materiál ale není vše, důležité je i to, jaká je povrchová úprava hlavně - bez zabíhání do detailů, u většiny hlavní dnes najdete úpravu nitridováním - jedná se o velmi kvalitní povrchovou úpravu, která se používá uvnitř i vně hlavní, zajišťuje dobrou životnost, ochranu proti poškrábání i proti korozi. Méně obvyklé je pochromovaná hlaveň (chrome lined, myšleno zevnitř), což zvyšuje životnost ale někteří přesní střelci tvrdí, že nanesením vrstvy chromu trpí přesnost. Match-grade přesné soutěžní hlavně jsou většinou bez povrchové úpravy, nerezové (nižší životnost nehraje takovou roli jako kvalita).
Profily hlavně říkají, jaké tloušťky je - obecně, silnostěnné (bull-barrel) hlavně jsou vhodné na přesnou střelbu - nedochází u nich k posunu bodu zásahu s jejich ohřevem, navíc ten ohřev je pomalejší, takže mají vysokou opakovatelnost zásahů. Na druhou stranu, jsou skutečně znatelně těžší a opět tedy záleží na tom, na to bude zbraň primárně používaná - pokud na přesnou střelbu z leže s dvojnožkou, je těžká hlaveň na místě. Pokud CQB, je to zbytečné.
Dalším faktorem, který skutečně vliv má, je stoupání vývrtu. Udává se v poměrech - 1:7, 1:8, 1:9 atd. To říká, na kolika palcích (1 inch = 2,54 cm) dojde k jedné otáčce střely. Nižší číslo tedy dává "rychlejší" stoupání, protože střela se točí víc. Velmi zjednodušeně - pro určité váhy střel a délky hlavní je ideální jiné stoupání. Nevhodné stoupání asi nezpůsobí katastrofu, ale v krajních případech může dojít k tomu, že střela nebude ustabilizovaná (z důvodu příliš pomalého nebo rychlého stoupání) a bude létat nepřesně a třeba i na plocho
Zjednodušená tabulka vhodných stoupání je na konci článku.
Obecně co se přesnosti týče, spíše než samotný způsob výroby je důležité to, o jakou zbraň se jedná, jak bude užívána a co zaručuje výrobce, protože na přesnost má vliv mnohem více faktorů než jen samotná hlaveň. Stejně tak jen povídáním o hlavních by šlo naplnit celou knihu. Někteří výrobci hlavně pro přesnou střelbu hluboce mrazí, aby se odstranilo pnutí uvnitř materiálu, někteří provádějí magnetometrickou nebo rentgenovou inspekci aby odhalili nedokonalosti v materiálu, někteří obalují hlavně karbonovým vláknem, aby snížili váhu ale zvýšili pevnost hlavně... Možností je spousta a pro naprostou většinu střelců se jedná o něco, co pozná jejich peněženka. Samozřejmě to s vámi rádi probereme při stavbě vysněné zbraně, ale na článek by to už nebylo.
Mířidla (kolimátory, puškohledy...) již dostatečně rozebíráme v prvním článku série, složitostí je to spíš na samostatnou sérii.
